Válka memů, aneb „kopíruj mě“!

MEM: základní prvek kultury, o němž lze tvrdit, že je dědičný negenetickou cestou, zvl. imitací. Mem je ovšem pravděpodobně schopen ovlivňovat geny ve svůj prospěch (vývoj lidského mozku).

Je to tedy vše, co jsme se naučili imitováním někoho jiného. Mem je „replikátorem“, který negenetickou cestou kopíruje sám sebe. Je jednotkou IMITACE. Imitace ne doslovné, ale imitace „principu“, „formy“, způsobů. Je pro ně charakteristická variabilita - žádný příběh se nevypráví dvakrát těmi stejnými slovy. Memy jsou při svém kopírování obměňovány. Šíří se, aniž by rozlišovaly, zda jsou užitečné, neutrální, nebo prokazatelně škodlivé. Memy jsou jakousi esencí naší mysli - jsme to i my sami.

Naše odolnost „nevýhodným“ memům je dána naší senzorickou citlivostí („bdělost“). Někdo je rozpozná a nereaguje, někdo se memy nechá řídit a ještě je šíří dál, přesně tak, jak mu samy přikazují.

Virem je většinou i samo „varování“: „Jedná se o velice chytrý a malý memplex, který se vás - hloupé a ustrašené oběti - pomocí kombinace hrozeb a apelů na vaši dobrou vůli snaží přimět, abyste jej šířili dál“ (Teorie memů, Suzan Blackmoreová, Portál 1999).

Vedle hrozeb a pomyslných výhod je využití sugescí a raportů dalším vylepšením arzenálu memplexů. Zkušený manipulátor tak může namixovat memetický „molotovovův“ koktejl, který se pomocí internetu šíří jako lavina. Je pravděpodobné, že mimo memplexů, které porodila obyčejná lidská hravost, případně hloupost či škodolibost, jsou memplexy, které jsou tvořeny v laboratořích tajných služeb a slouží k testování a řízení nálad velkých skupin obyvatelstva. Samotný mem se šíří obtížně, proto jsou skládány do memplexů, které jsou „kopírovány“ najednou. Memplex sám může být dokonce i nosičem (vehikl, interaktor) pro mem, který má působit podprahově (subliminálně), v zákrytu ostatních memů.

Univerzální darwinizmus (dědičnost, variabilita a selekce) tvrdí, že lze bez pomoci mysli z chaosu vytvořit řád - neustálým ovlivňováním prostředí replikujícími se bezduchými mechanismy. „Procesy probíhají podle slepých a prostých algoritmů, ale výsledky jsou složité, chaotické a nepredikovatelné“ (Suzan Blackmoreová). Evoluce se řídí jednoduchým algoritmem, jehož výsledky mohou být neuvěřitelně složité. Nemůžeme předpovědět, kam míří, aniž bychom ji pozorovali - evoluce se koná jen jednou. Žádné příště pro experimenty potvrzující/vyvracející teorie prostě není…

Nebo je to tak, že genetický mechanismus, onen „hardware“ hmotné reality, je řízen vysoce sofistikovaným softwarem, a je „nosičem“ pro hry Absolutního vědomí? Některé teorie totiž tvrdí, že memy přímo ovlivňují genetický vývoj člověka.

Počítače jsou možnou analogií toho, jak vědomí rozvíjí samo sebe. Také „vidíme“ na obrazovce výsledky činnosti software (programového vybavení), můžeme pomocí něho řídit továrnu, kancelář, zkoumat sama sebe… Ale „dole“ na úrovni operační paměti počítače funguje programovací jazyk (kterému „rozumí“ programátor), který ještě o „patro níže“ má podobu strojového kódu (kterému „rozumí“ počítač), a ještě níže, na úrovni integrovaných obvodů, funguje stavová logika, kdy základem je činnosti je klopný obvod - ANO-NE, 1 nebo 0… Pamatujete? „Vaše řeč budiž ano-ano, ne-ne“… Není to proto, že stav „mezi“ neexistuje, nebo reprezentuje „NIC“, prázdnotu?

Člověk nejspíše reprezentuje mikro obraz svého Tvůrce - „Stvořil člověka k obrazu svému“. Každý člověk je tak možná střípkem z hologramu Absolutního vědomí. Proto svůj mozek, mikrogalaxii lidského vědomí, využíváme na 5%… Ještě jsem se nepoznali natolik, abychom odhalili svůj „operační systém“. Nebo je našim úkolem, díky svobodné vůli, naprogramovat (či spíše „přeprogramovat“, stvořit Sama Sebe? Definovat, pomocí všech možných (i nemožných) zkušeností, kým chceme být, a pak se tím i skutečně stát? A není to věčný proces, nekonečný příběh?

Současný stav lidské společnosti, zakoušející extrémní polohu logické „mysli“, tomu napovídá. Zkoušíme, jaké je to jen logicky myslet, a nepoužívat všechny své smysly - zejména ty, které zajišťují „spojení“ se zbytkem Existence, vším, co „JE“. Nerozhoduje, zda-li to, co „JE“, vnímáme, či nikoliv. Naše omezená mysl nás logikou odpojuje od smyslů Existence/Absolutna (emoce, intuice), a uvězňuje nás v iluzi. Tím se energeticky odpojujeme od Zdroje, a pomalu umíráme.. špatně maskovanou a úporně zaplňovanou prázdnotou..

O životě jen sníme, nežijeme ho. Je nám zprosředkován „poskytovateli obsahu“ - novinami, televizí, příběhy z knih, iluzemi jiných lidí, megakomplexy memů. Iluze našich nejbližších jsou nejzrádnější - kolikrát jsme uvězněni v představách o „správném“ životě, pocházejících od našich rodičů, sourozenců, partnerů… Ti ho nejspíše přejali od svých rodičů, sourozenců, učitelů, partnerů… Memy tak tvoří naši „kulturu“ a jsou také účinným nástrojem kolektivní iluze.

Ale protože iluze od lidí nám nejbližších jsou nejúčinnější, představují největší výzvu, a nejlepší lekci. Nemá cenu utíkat z problémů, pokud vás znepokojují. Naopak. Lekce je teprve u konce, když ztratila pro vás jakýkoliv negativní, znepokojující, náboj.

„Do lví tlamy“
Toto krásné rčení tibetského buddhismu znamená vyhledávat nejprve nejtěžší výzvy, protože „problémy jsou diamanty“ (japonské přísloví). Problémy totiž podporují neustálý růst a nové zkušenosti. A opravdového zocelení osobnosti a získání Síly nedojdeme v mrákotném stavu sladkého nicnedělání, ale v neustálem čelení výzvám. Carlos Castaneda popisuje, jak jeho učitel a vzor, šaman nekonečna Don Juan vybrušoval svoje mistrovství překonáním Tyrana. Tyran je vždy darem z nebes… Je to velký učitel, protože naším cílem není nic menšího, než nebýt závislí na memech, strachu, ostatních jednotkách vědomí, nic a nikoho neodmítat vnímat, protože, to co nám vadí, můžeme být jen a jen my sami.

Stačí jen - začít…

Literatura: Susan Blakmoreová, Teorie memů, Portál 2001